Hned od příletu do největšího města jižního ostrova jsem si začal uvědomovat křehkost NZ podnebí. Víc mraků, méně světla, větrno, časté změny počasí. Bez mikiny se člověk neobejde ani vlétě. Úplně jsem si připadal jako na rodném kontinentu a možná proto jsem se párkrát zařadil do pravého pruhu místo levého, za což jsem byl dostatečně pokárán mými spolujezdci Majkem a Jirkou.
Souostroví je zahaleno maorskou kulturou, která na rozdíl od té aboriginské přežila koloniální nájezdy a její symboly jsou v životním stylu "kiwáků" hluboce zakořeněné. Na povrchu je to vidět v názvech měst, v množství tetovacích salonů, v maurech, které potkáváte na ulici. Hlubší pohled na maorskou kulturu je ale obtížnější, protože se nijak nevnucuje. Když nechceš, tak ji nepoznáš. A já jsem nechtěl. Nebo nemohl.
Další silnou ikonou NZ je film Pán prstenů. Jeho stín je možné potkat v každé pobočce informací v podobě výletů do míst, kde se točilo. I na naší oficiální mapě NZ byly rozsypány symboly prstenů. Naštěstí nebo bohužel po sobě musel režisér Peter Jackson všechny kulisy uklidit, takže Hobitín od Edorasu poznáte jen stěží a Temný hvozd je všude.
Nás ale nejvíc zajímal hajking v přírodě aka treking aka vysokohorská turistika. Ale předtím ještě nákupy jídla. Jirka, který tu už rok trhá ovoce, věděl přesně, který z řetězců je nejlevnější. 1. Pack&save 2. Fresh choice 3. New World 4. Countdown. Jídlo jsme nakupovali společně. A dostávali poukázky na benzín. Hajkovací trasy byly zamluveny předem. Stanovat je na většině tras zakázáno, takže kdo nechce projít celou za 1 den, musí naplánovat spaní v horských chatách. A zaplatit. Třeba Milford, nejznámější trek NZ jsme nedali, protože byl zamluvený už 2 měsíce předem. My jsme prošli treky dva 1. Routeburn 2. Humpridge. Oba na 3 dny, oba kolem 60 km. Na trase jsme potkávali nejrůznější horaly - starý i mladý. Rodinky na několikahodinové procházce z parkoviště, skupinky japonců s průvodcem, jednodenní běžce i zkušené horaly obalené nejmodernější výbavou. Trasa se většinou skládá z několika úseků. 1. cesta k úpatí hor 2. stoupání mezi hřebeny 3. alpská stezka 4. sestup a návrat. Specialitka pro mě bylo nocování na chatách, které jsou přístupné pouze pěšky nebo vrtulníkem. V každé je společenská místnost s plynovými sporáky, eko-záchod s pitnou vodou a skupinová ložnice. Odpadky ssebou.
Asi nejzajímavější na cestách bylo poslouchat osudy čechů, kteří si na Zaelandu vydělávají na živobytí nebo se o to snaží nebo jen projíždí. Na čecha jsme narazili téměř každý den, na některé i opakovaně. Tak například osud Jirky a Luboše, kteří přijeli Zaeland poznat a trochu si vydělat - klasika. Kluci spí v kombi-audině na "kempingovém" parkovišti se záchodem. Jsou tam, kde je práce. Ráno jdou na vinici, kde stráví půlku dne. Večer se vysprchují v kempu a zbytek dní tráví pololegálním hledáním wifi hotspotů, sjížděním filmů z malého laptopu, focením, spaním nebo koupáním v lokálním bazénu s vířivkou.
Komplikovanější příběh měl Michal s Martinou. Zaeland je pro ně jen jedna z mnoha destinací, které při svém dvouletém cestování zeměkoulí navštíví. Poznali se v anglickém Oxfordu, kde vystudvali universitu a několik let pracovali v oboru. Zaeland je jejich poslední stanice. Pak domů. Nebo zpět do Anglie. Možná i proto se na Zaelandu snaží najít profi uplatnění geodeta a socioložky. A to jde těžko.
Další dvojka, Lesan a Evička. Mají vlastní dodávku. Jsou tam, kde je práce. Teď cestují. Mají projekt - vizi: Na digitální kameru zachytit divokou zaelandskou zvěř. A ještě se snaží sepsat příručku o Zaelandu, o tom, jak si "tvrdý" život na Zaelandu co nejvíc ulehčit.
Zdá se, že česká národní identita je s tou zaelandskou v některých případech v kolizi. Hlavně český princip "co nejvíc ušetřit" je místními chápán spíš jako snahu "co kde ochcat". Opakují se vzkazky známé z italského Bibione. Akorát místo "češi nekraďte", v horských chatách visí vzkaz čechům, říkající, že když nemají chatu zamluvenou, smějí ji využívat poze v extrémních podmínkách. Pod pokutou $400. Styděli jsme se. Nechápali jsme, jak můžou být češi tak pitomý. Ovšem při nejbližší příležitosti jsme v nehlídaném kempu vhodili do schránky platbu ne za 3 lidi, ale za 2. Jindy jsme ujeli před svítáním.
V některých kempech jsou na čechy už připravení. Sprcha a vstup do kuchyně jsou zpoplatněny třemi dolary. Vůbec kultura kempů je na souostroví hodně živá. Máme ji i v čechách, ale její povahu jsem poznal až tady. Kempy jsou snad všude, stejně jako karavany. V každém kempu najdete sprchu, kuchyň, společenskou místnost s televizí, prádelnu. V umakartovém prostředí kempů bydlí příležitostní pracanti z celého světa, ale i ti zaealandští, kteří se spokojí s nižší životní úrovní. Většině zaealanďáků stačí ke štěstí kino, krytý bazén, supermarket a hospoda. A samozřejmě ovce.
Honzíkova cesta na druhý konec zeměkoule a zase zpět.
pátek 27. února 2009
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
2 komentáře:
dobrý, zápis i fotky. představu jsem si určitě udělal. ta příroda, to je fakt krásný, hned bych na trek vyrazil. jako viděl jsem to už hodněkrát na fotkách, ale jak tam byl někdo blízkej, tak je to najednou JINÝ a fakt začínám reálně uvažovat, jaký to asi je v tý fotce BEJT.
pobavily mě podpisy u fotek, který fotil Majk a překvapilo mě, že použil model kraťasy moira. myslel jsem, že je to můj patent. odkud to má, nevíš? tys ho ale koukám nedal :)
Majk to vystrachal nekde u horolezcu a ja jsem byl rozhodnutej do legin a kratasu jit taky. Jenze pak jsem si zkousel jeden model v Anakonde a pripadal si v nich trochu divne. Do trekovych kalhot jsem nechtel investovat, takze jsem vyrazil jen s dzinama a s kytickovejma kratasama Rejoice.
Parkrat bylo frisno, ale ani v tristupnove ranni mlze mi nebyla zima. Kluci rikali, ze mi nastydnou kolena, ale zvladl jsem to i bez hulek a nic...at zije oddil;]
Okomentovat