Ráno vstanu s vyhlídkou časného surfu; podle windguru to vypadá na metrové vlny pokud půjde správně swell a ne jako včera od francie. Hodím na sebe kalhoty, jdu to omrknout. Žádný vítr, louka voní sladce po dešti, rýsuje se krásný den. Na asfaltce ze surfcampu se právě otáčí auta rodičů, kteří vysazují své děti u školní brány, kde pro jistotu stojí policajt a dohlíží na štastný přechod žáků na druhou stranu. Také tam parkuje skupinka angličanů ve svých dvou "biaritz rentme" campervanech. S Krisem, co už je vzhůru a vyhlíží, prohodím pár slov o veselém probuzení a pokračuji dál až na prkennou cestičku lemující pláž Somo.
Oceán vypadá klidně až na jednostopé linky pěny vpřevalující se klidně po obzoru.
V přízemí surfhousu se snídá. Good morning buenos diaz no waves today hodim do sebe jednu bagetu s máslem a marmeládou navíc. Maybe tomorrow sardinero in santander or loredo. Por jistotu dredatému alexovi srovnám tři noci plus prkno na dva dny totál za 77€. Trochu soustředění co dál mi zabere tři cigarety a multivitamín z automatu. Přitom se loučim se serfařským parťákem Michaelem, který už v neoprénu s longboardem pod ramenem varáží naposled se pomazlit s oceánem před návratem do Milána. Sbalím průvodce, harmoniku a nahrávátko a jdu pěšky do resortové vesničky somo.
Právě přijíždí přívoz, který mě převeze přes zátoku do Santanderu. V centru města se spustím ulicemi a náměstími přes rušné město. Domotám se až k malému oplocenému pozemku muzea současného umění, zatím jediného cíle mého výletu. V kavárničce narohu poroučim un cafe solo, kouřim a čtu, že otevírají až po páté hodině, což si pro jistotu ověřím od náhodné kolemjdoucí. Stavím se tedy později.
Stoupám intuitivně do kopce s vidinou pláže sardinero, která se má rozkládat na opačné straně poloostraova Santander. Schodišti a uličkami vyšplhám až na hrb města, po kterém jdu vlažným krokem a po starnách tuším nalevo volné moře a vpravo záliv, na jehož druhé straně se rozprostírá playa de somo, můj dočasný domov. Občas pohlédnu nad somo, kde vystupují kopce a hory, přes které se teď převalují nacucané mraky.
Míjím skupinky ukřičených školáků proudící universitní ulicí, bílé paláce, cihlové bytovky, ploty honosných hotelů. Asi po hodině chůze, abych si zkrátil cestu, nastoupím do městského autobusu s led nápisem el sardinero, který mě vyhodí u západního konce pláže a já si konečně mohu sednout na lavičku promenády.
Zatímco tu sedím, chroupu pringles a ťukám do blackberry tuhle nudu, před očima se mi láme jedna tenká dlouhá linka vln za druhou, na obzoru visí čtyřy trajekty a čas se zastavil. Teď si ubalím žváro a budu postupovat zpátky kolem pláží poloostrova až tam, kde kotví fer a dál do muzea současného umění.
Procházka kolem poloostrova je příjemná. Prochází mnou pozvolné myšlenkové proudy a emoce; cítím, že je to v pořádku. Brána do muzea je kupodivu opět zavřená. Až druhý kolemjdoucí mi přeloží, že v pondělí nic není. Takže si dávám další kafe na ot nejsem zvyklý, pro jistotu se schovám za zrdcadlové slunečný brýle a jdu obhlídnout místní katedrálu. Hlídač mě pouští dovnitř psssst stay only here právě probíhá mše. Moc se nezdržím po rychlé motlitbě už jsem zas pod širým nebem u rozestavěného mola jménem Santander. Předposlední fer ujela, ale hodnina na laviččce uteče jako pět minut.
V Somo je slunce nízko nad zálivem přes supermarket jako v mdlobách dojdu do kempu, pozdravím se s partičkou, uvařím španělskou omeletu a paw! po dvou pivech jdu spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat