Roadtrip Sydney Brisbane

Když mi začátkem září přijela Ivka, byl jsem stále v začarovaném kruhu povinností a ne a ne se utrhnout. Jediná záchrana byl dlouho očekávaný a narychlo ušitý roadtrip po New-south-welshkém pobřeží Austrálie, který měl trvat 14 dnů, ale začal a skončil jako mrknutím oka.
Uvolnění přícházelo pomalu, ale začalo hnedle zkraje při vyzvednutí Jucy, kempkaravanu, který byl vybavený VŠEMI vymoženostmi moderního kempování včetně automatické převodovky.











První, zběžně naplánovaný, bod výpravy byl národní park Blue Mountains. Bránou mu bylo městečko Cessnock, kde jsme si vyzvedli základní direkce a vyjeli na průzkum značených autostezek. Před západem slunce jsme sjeli na prašnou cestu a ta nás dovela až na ikonku výhledu. Tam jsme poprvé rozložili Jucyin spací trakt, vyzkoušeli zahradní sedátka a pustili kus z jednoho ze tří DVDs., které jsme našli v kastlíku.











Zkraje druhého dne nás čekaly všemožné dálniční okruhy, kterými jsme se prokousali až na "pacific HW", dopravní tepnu východní Austrálie, která svými 1025km spojuje Sydney a Brisbane a která nás měla vést po celou cestu na sever.
Ivka chtěla koalu, takže další zastávka byl Reptile-park, nacházející se u městečka Gosford, asi 200km severně od Sydney. V Zoologické jsme si nechali předvést krmení krokodýlů, koalů a taky krocení hadů. Ještě téhož dne jsme urazili další stovku kilometrů do Údolí Lovců, krajiny proslavené vínem odrůdy Semillon.

Druhou noc jsme strávili na další značené vyhlídce, která byla oproti té z Modrých hor více větrná a méně útulná. Nicméně po rozložení traktu a otevření lahve vychlazeného vína mohly venku padat traktory.
Třetí den byl ve znamení popojíždění mezi vinohrady, ochutnávání vína a pospávání ve veřejných zahradách. Na noc jsme zakotvili v tlejícím vinohradu nedaleko silnice.











Čtvrtý den jsme po 200 kilometrech jízdy vnikli do jezerní oblasti Mayall Lakes, kde se mimo jiné nachází Smithsovo jezero a letní byt tetičky Toni. Po offroadové projížďce kolem jezer a vyčerpávající procházce na poloostrov Hawk's nest, slibující úžasný výhled, jsme se za deště a po setmění dokodrcali na ikonku stanu ve výběžku Seal Rocks. Ráno už bylo vymeteno a za hradbou džungle na nás čekala jedna z nejmalebnějších pláží výletu. Na koupání bylo brzo, takže jsme radši hodili cajky do peřiňáku a pokračovali do PortMaquire, hlavního města koalů.











Podél cesty do Port Maquire právě probíhala přeměna silnice na dálnici. Přesto, že byla stavba v plném proudu, doprava probíhala celkem hladce. Jízdu jen občas přerušil živý semafor, který zúžil provoz pouze do jednoho pruhu. Celé desítky kilometrů jsme sledovali všemožné stroje, náklaďáky, traktory, bagry, hromady s materiálem a figuranty v oranžových helmičkách. Všechno v pohybu. Stavba ústila až u informační budky městečka Port Maquire, kde jsme si vyzvedli potřebné mapky a místo koalího parku vytípli koalí nemocnici v centru města. Tam nám ve 3 hodiny na pravidelném krmení jeden z dobrovolníků-lékařů vysvětlil problémy těhle plyšáků a co že jim krom úrazů na silnici hrozí. Ve městě jsme ještě stihli korzo s romantikou kolem pirátské lodi a slevovou akci ve fish&chips.











Přesto, že mapka, kterou jsme dostali, ukazovala celkem jasně na ikonku se stanem a vodou, hledání ošuntělého kempu nám tenhle večer trvalo o něco déle. Zjistili jsme totiž, že zatímco pozice a cesta je zakreslená celkem přesně, mapka záměrně ignoruje některé důležité odbočky, které cíli předchází. Po několikahodinovém myším bloudění jsme ale kemp našli. Z Gumma Crossing Reserve se vyklubal malý kemp, ležící na jednom z výběžků pevniny, kolem něhož se do oceánu vlévá řeka. Teď, na začátku léta tam tráví výkend hlavně rodinky z okolních vesniček a rybáři. Pro nás to ale nebylo místo nijak roztomilé a hrozil nám 8$ poplatek za přenocování, takže jsme hnedle po svítání vyrazili do městečka Nambucca Heads, umístěného přímo na soutoku. Tady došlo na první jarní koupání v zatím jen šesnácti stupňovém moři a později i pohodové kapučino na zápraží jedné internetové kavárny-knihovny.











Ještě týž den jsme přistáli v banánovém Coffs Harbour, kde právě probíhal Buskers festival. Na hlavní nákpuní třídě se tam od rána do oběda snažili rozesmát publikum všemožní klauni a formace. Zatímco ivka pobíhala po obchodech, já stihl asi jedinou zajímavou akci tohoto dne, což bylo vystoupení dvou černochů z LA, kteří synchronně poskakovali kolem publika a chrilili přitom arogantní a často rasové vtípky.
Po klasickém toustu se salámem a sýrem jsme si to už vykružovali do vnitrozemí směrem Bellingen. V Darkwood Valley nás přivítala celá Johnova squadra, jen Toni chyběla. Zatímco John vařil kuře na kari, v lese na protější straně údolí vypukla série požárů. John podivný původ požárů v lesích, které jsou ještě po zimě plné vlhka, připisoval dětem. Vandalům, kteří během školních prázdnin nemají nic lepšího na práci, než pobíhat v lesích s kanystrem benzínu. V dálce se objevily světla požárnických aut. Nebezpečí rozšíření ale nejšpíš nehrozilo. Když jsme po 2 nocích od Johna odjížděli, na pěti místech se stále ještě kouřilo. Jinak bylo u johna všechno při starém. Jedinou novinkou byly právě prohěhnuvší jenniny šestileté narozeniny, které pro ni znamenaly přechod z pre-school na regulérní základku.
Když jsme z údolí odjížděli, měli jsme smíšené pocity. Že jsme zas na cestě, jestli vše probíhalo jak mělo a zda jsme příliš nezneužívaly Johnovi pohostinnosti. Náladu nám zlepšily až banánové plantáže na kopcích nad Coffs harbour. Přestože jsou banány zatím ještě malé, patří k těm nejchutnějším, co jsem kdy jedl.











Podle Johnova tipu jsme teď měli namířeno do vesničky Angouire, jedné z mála přeživších serfařských rezervací. Pro mě to byla příležitost oprášit svůj serfařský um a vydovádět se ve vlnách. Prkno jsme půjčili za 30$ naden v městečku Yamba, vzdálené od Coffs asi 2 hodinky jízdy. Tam jsem také zakoupil svůj první serfařský trikot. Tento den bylo už ale na serfování nějak pozdě a zbylé dení světlo jsme chtěli využít k hledání vhodného místa na spaní. S tím byl ale v Angouire trochu problém. Kolem pláže se nacházelo hned několik malebných odpočívadel, před zakempením nás ale varovaly všudypřítomné cedule zakazující stanování, včetně spaní v autě. Také jsme neustále potkávali podivný bílý pickup, který podle všeho kontroloval dodržování pořádku. Takže zatímco ivka na jednom z odpočívadel vařila špagety, já jsem prozkoumával okolní bush. Po několika minutách prodírání křovisky jsem objevil jsem jakési rozestavěné parkoviště, zatím jen zarovnané štěrkem a navezeným pískem. Po setmění jsme se tedy do "pískovny" nepozorovaně vplížili a záclonky zatáhly mezi haldami.

Ráno, těsně, po svítání jsme už parkovali na regulérním místě mezi auty serfařů. Ten den byla obloha téměř vymetená, idilickou pláž komplikoval jen silný vítr. Dopoledne jsou ale, jak každý serfař ví, nejlepší vlny, takže jsem bez váhání nahodil nový serfařský úbor a vrhnul se do příboje. V moři jsem vydržel vždy tak půl hodiny. Souboj s neprostupnými hradbami pěny, studenou slanou vodou a neustálým pádlováním jsem moje pokusy o jízdu na vlnách vzdal asi po čtyřech kolech. To už měla sluníčka dost i Ivka, takže jsme zajeli vrátit prkno a s plážemi se na nějakou dobu rozloučili.











Další zastávkou bylo všemi opěvované Byron Bay, hippie městečko, které přes svou mimořádnou popularitu stále odolává mrakodrapům a podobným hlomozům cestovního ruchu. Jen sazby za ubytování byly vyšší než jinde. Za kempovací místo bez elektřiny jsme dali dohromady 40$. Poloha kempu byla ale víc, než vhodná. Od samotného centra města nás dělila pouze dvacetiminutová promenáda po rozložité pláži. A tam jsme se vypravili po setmění. Zdá se, že v BB se každý večer něco děje, podél cesty centrem jsme shlédli několik galérek napěchovaných komixem, pouliční hippie trhy a velké finále v podobě vystoupení rodinné country kapely v baru u železnice.











Po Byronu měla následovat další hippe ikona, Nimbin. My s Ivkou už máme své psychadelické léta za sebou, takže k Nimbinu jsme kroužili spirálou nejrůznějších zastávek. K tomu nám pomáhala kreslená mapka s nelidským měřítkem, kterou jsme dostali v minivesničce Rosebank od asiatky, která obsluhovala benzínku, samoobsluhu a knihovnu zároveň.











Kraj kolem Byronu je hodně podobný johnovu Bellingenu a ne nepodobný hornatým oblastím čech. Zelené kopečky obložené pastvinami, farmami a semtam vyčnívajícím stromem se ale kdykoliv můžou změnit v hustou, liánami propletenou džungli, plnou prastarých fíků, leknínů, a palem. Když jsme před setměním dokodrcali do jednoho z výběžků nároního parku Nightcap, slibující krom vodopádu také možnost jednodenního kempu, prales nás doslova pohltil. Silnička už několik kilometrů před cílem ztratila asfalt a poslední stovky metrů mizela pod klikatými potůčky. Octli jsme se na odpočívadle, kam přes husté palmoví téměř neproniklo slunce. Těžké pachy mísili vegetační s živočišným tlení a z džungle k nám doléhalo znepokojující kvílení papoušků.
Na hledání jiného místa na spaní bylo už pozdě. A že jsme se cítili odříznutí od civilizace, ivka se hnedle pustila do vaření špaget a já rozdělal legitimní oheň. Povečeřeli jsme na mechem obrostllých piknikových stolech, otevřeli vínko a naslouchali džungli. Napjatou atmosféru přehlušily až záclonky naší Jucy.











Když jsme přijížděli do Nimbinu, lepkavé počasí už připomínalo tropická vedra. Zaparkovali jsme za jedinou hlavní třídou a šli hledat příhodnou kavárnu s kapučinem. Záhy jsme se vydali na průzkum malých krámečků, galerií a streetartových instalací poskládaných podél hlavní. Stačilo ujít pár metrů a už jsme byli v koloritu. Tu nám nabízeli skvělou ganju, tu hašiš, tu vynikající koláčky. Atmosféra Nimbinu byla uvolněná, ale přesto mě trochu znervózňovala. Nejrůznější ještěři, dealeři, povalující se kolem hlavní byli jako vystřižení z filmu Mad Max. Nedalo se kolem nich prostě projít se sklopenou hlavou a dělat, že se nás to netýká. Když jsme se vraceli k Jucy, koupili jsme od jedné nimbinské maminy čokoládový koláček. Raději jeden dohromady, 2 by na nás, konzumace nezvyklé, mohly být příliš.
Ten den jsme chtěli ještě zdolat mýtickou horu Mount Warning, patřící spolu s Nightcapem k posvátným oblastem aboriginské austrálie. Informační budka v úbočí hory byla vybraná. Když jsme se ale dali do řeči s tamní provozovatelkou, zahlásila: "dyť vy jste lidi" a začala vytahovat nejrůznější mapky hory a okolních parků. Nahoru nám ale lézt nedoporučila. Asi šestikilometrová, strmá trasa prý zabere nejméně 6 hodin a když padne tma, hrozí nebezpečí, že se ztratíme v jungli. A co pak? Na parkovišti pod horou jsme tedy jen posvačili a vydali se hledat kemp. Večer, který jsme strávili procházkou zavlažovacím systémem mezi poli, nám zpříjemnily koláčky, které se tvářily jako mlíko.











Na poslední den cesty autem jsme si nechávali GoldCoast, pobřeží tvořené 65 kilometrovou pláží. Na jejím středu sedí město Surfers paradise, mrakodrapová výspa turistického ruchu, která se svým půlmilionem řadí k šestému nejobydlenějšímu městu Austrálie. Průzkum pláží jsme zahájili v Tweed Heads, které je unikátní soutokem velké řeky a oceánu. Jako nejlepší serfovací místo, které ocení hlavně začátečníci, se tvářilo městečko Burleigh Heads: Na Vlny, lámající se o výběžek s majákem, je možné nasednout téměř z břehu. Stačí stát ve vodě po prsa a čekat na ideální příležitost.
Průjezd kapitálním Surfers Paradise připomínal počítačovou gamesku Nascar Racing nebo Toca. Čtyřproudová magistrála byla lemována reklamními banery a tribunami, občas jsme projeli skrz checkpoint, hlásající kolik kol máme za sebou. Závodní atmosféru stupňovaly mrakodrapy všude kolem. Magistrála byla připravena na nadcházející GrandPrix.











Kupodiu největší fuška výletu byla sehnat benzínku s myčkou a s vysavačem. Kdo by čekal, že na stokilometrové dálnici směrem Brisbane nenarazíme ani na jedinou? To už jsme se ale komplikovaně otáčeli nočním centrem Brisbane. Poté jsme objížděli poloprázdné výpadovky periferiemi města. Udivení zaměstnanci benzínek nás posílali z Shellky na Bp, z Matildy na Caltex. Na pátý pokus jsme sehnali čerpačku Mobil, kde bylo vše, co jsme potřebovali. Na čištění Jucy ale bylo už pozdě a my, znavení tahem po plážích, zatáhli záclonky na parkovišti nějakého zábavního centra. Po svítání nás zbudil budík, trávníkář a 2 hubitelé, kteří mi tvrdili, že jim připomínáme jejich léta za mlada. Ranní kocovinu jsme ubili vysáváním a vyklepáváním matrací.
Kupodivu snadné bylo vrácení Jucy do autopůjčovny, která se nacházela asi 200m od našeho hostelu. Předposlední den jsme eště vzorně prošli 3 značené trasy po Brisbane a skončili na jedné uvadající diskotéce někde u Chinatownu. Druhý den nás čekalo pouze ohromné nákupní centrum rozmístěné kolem pěší třídy Queen Street a vnitrostátní let směr Sydney.











Když jsem se po 14 dnech vrátil zpět na Centrál a Ivka mi odjela do Prahy, cítil jsem v sobě podivnou prázdnotu. A asi proto je tenhle report zatím nejdelší, co jsem napsal....