Začalo léto - neděle, 23.8.09

Ráno jsem se probudil do klasické popracovní kocoviny. Ač jsem si myslel, že na přívalovou dřinu v pizzerii mám už vyvinutou hroší kůži, stejně mě občas srazí na kolena. Ne tak, jako dneska.
Už od rána nebyly moje mozkový vlny moc dlouhý, spíš krátký smyčky - stihl jsem pár webových skriptů, pak povinná procházka na plážový korzo - vyhnalo mě sluníčko a neposednost. A taky už od pátku nejede internet. Burger v jedné z postranních plážových uliček mě kupodivu trochu probral. Kopcovitá cesta zpět do domku mě zas hodila na 15 minut do postele - polední klid před prací. To už jsem tůroval mitsubishi přes Bondi Junction a zkratky Padingtonu až na špinavý Kings cross. Šichta začala nelítostně, smyčky se pořád opakovaly. Naštěstí nás tam ale bylo dost pracantů, abychom stihly všechny přípravy baru a těsta a včas v 5h mohli otevřít.
Objednávky se začaly točit až po 7 hodině, což je na neděli celkem pozdě. Asi při pátém doručení, na Elizabeth Bay road jsem si uvědomil, že se výrazně oteplilo. "How are you feelin tday, mate, yeah allright. Today is realy hot isnt it. yeah, maybe too much. Yeah, thats that global warming. Yeah, If you arent used to it, it can kill you. See ya later. Jen v trígu jezdim a běhám po Crosse.
Noc je už v pokročilém stádiu. Zrovna žádné objednávky. Se stroužkem pizzy v ruce jdu přeparkovat auto do garáže, Když se vrátím, začíná mě šálit zrak. Vše v úhlu se mi rozmazává, cítím podivnou malátnost. Tenhle rozostřující pocit jsem už přece zažil. Zkouším číst nápisy, OK, dokonce obrazovka počítače je čitelná, jen podivně rozjetá.To mi asi najely ty ančovičky, říkám si. Vyjíždím na další objednávku. Zrak se pomalu stabilizuje, ale stále mám divný pocit, jako bych byl mimo sebe. "Pizza delivery! How are you. Do you need to see my credit card? no, not necessarily. Just take the receipt. Thanks. See ya later" To nemluvím já, ale někdo jiný! V autě si ubalím rychlý cígo a zkouším si zpívat. Co je to za hlas? To nejsem já! Nepoznávám svůj hlas, to se mi ještě nestalo. V hlavě mi podivně hučí, ale nebolí. V pizza shopu zvednu pár telefonů a beru objednávky. "Whats your telephone number. Ou uan three fajv sevn...". Hlas se, zdá se, pomalu stabilizuje. Už jsem to zase já. V hlavě mám ale pořád podivný tlak. Udělám ještě pár doručení. V Darley street parkuju až moc chaoticky, 3x se otočím, než najdu vhodné místo na "no stopping" a zvoním u špatného vchodu.
Noc naštěstí končí. Vracím se z poslední delivery, dolů, po New South Head road. Z ulice slyším podivné skřeky lidí, kterým teplo a pár piv taky zamotaly hlavu. V jednom křoví se 2 týpci snaží zvednout ožralýho kamaráda, který tam jentak leží a rukama něco signalizje. Asi ho tam nechají.
Za doprovodu elektro jazzu na radiu FBI proplouvám domů. Otevřeným okýnkem čuchám pachy kolem. Dřevo, nasládlé vůně přírodích i chemických parfémů. Až na Bondi. Hučení v hlavě pomalu utichá. Zdá se, že začalo léto.