Nuda v Santanderu

Ráno vstanu s vyhlídkou časného surfu; podle windguru to vypadá na metrové vlny pokud půjde správně swell a ne jako včera od francie. Hodím na sebe kalhoty, jdu to omrknout. Žádný vítr, louka voní sladce po dešti, rýsuje se krásný den. Na asfaltce ze surfcampu se právě otáčí auta rodičů, kteří vysazují své děti u školní brány, kde pro jistotu stojí policajt a dohlíží na štastný přechod žáků na druhou stranu. Také tam parkuje skupinka angličanů ve svých dvou "biaritz rentme" campervanech. S Krisem, co už je vzhůru a vyhlíží, prohodím pár slov o veselém probuzení a pokračuji dál až na prkennou cestičku lemující pláž Somo. 

Oceán vypadá klidně až na jednostopé linky pěny vpřevalující se klidně po obzoru.

V přízemí surfhousu se snídá. Good morning buenos diaz no waves today hodim do sebe jednu bagetu s máslem a marmeládou navíc. Maybe tomorrow sardinero in santander or loredo. Por jistotu dredatému alexovi srovnám tři noci plus prkno na dva dny totál za 77€. Trochu soustředění co dál mi zabere tři cigarety a multivitamín z automatu. Přitom se loučim se serfařským parťákem Michaelem, který už v neoprénu s longboardem pod ramenem varáží naposled se pomazlit s oceánem před návratem do Milána. Sbalím průvodce, harmoniku a nahrávátko a jdu pěšky do resortové vesničky somo.

Právě přijíždí přívoz, který mě převeze přes zátoku do Santanderu. V centru města se spustím ulicemi a náměstími přes rušné město. Domotám se až k malému oplocenému pozemku muzea současného umění, zatím jediného cíle mého výletu. V kavárničce narohu poroučim un cafe solo, kouřim a čtu, že otevírají až po páté hodině, což si pro jistotu ověřím od náhodné kolemjdoucí. Stavím se tedy později.

Stoupám intuitivně do kopce s vidinou pláže sardinero, která se má rozkládat na opačné straně poloostraova Santander. Schodišti a uličkami vyšplhám až na hrb města, po kterém jdu vlažným krokem a po starnách tuším nalevo volné moře a vpravo záliv, na jehož druhé straně se rozprostírá playa de somo, můj dočasný domov. Občas pohlédnu nad somo, kde vystupují kopce a hory, přes které se teď převalují nacucané mraky. 

Míjím skupinky ukřičených školáků proudící universitní ulicí, bílé paláce, cihlové bytovky, ploty honosných hotelů. Asi po hodině chůze, abych si zkrátil cestu, nastoupím do městského autobusu s led nápisem el sardinero, který mě vyhodí u západního konce pláže a já si konečně mohu sednout na lavičku promenády.

Zatímco tu sedím, chroupu pringles a ťukám do blackberry tuhle nudu, před očima se mi láme jedna tenká dlouhá linka vln za druhou, na obzoru visí čtyřy trajekty a čas se zastavil. Teď si ubalím žváro a budu postupovat zpátky kolem pláží poloostrova až tam, kde kotví fer a dál do muzea současného umění.

Procházka kolem poloostrova je příjemná. Prochází mnou pozvolné myšlenkové proudy a emoce; cítím, že je to v pořádku. Brána do muzea je kupodivu opět zavřená. Až druhý kolemjdoucí mi přeloží, že v pondělí nic není. Takže si dávám další kafe na ot nejsem zvyklý, pro jistotu se schovám za zrdcadlové slunečný brýle a jdu obhlídnout místní katedrálu. Hlídač mě pouští dovnitř psssst stay only here právě probíhá mše. Moc se nezdržím po rychlé motlitbě už jsem zas pod širým nebem u rozestavěného mola jménem Santander. Předposlední fer ujela, ale hodnina na laviččce uteče jako pět minut. 

V Somo je slunce nízko nad zálivem přes supermarket jako v mdlobách dojdu do kempu, pozdravím se s partičkou, uvařím španělskou omeletu a paw! po dvou pivech jdu spát.

505

505 je alternativní klub nacházející se v 6. patře sedmipodlažího činžáku na Elizabet street v hip ctvrti Surry Hills. Celá budova odshora dolů včetne výtahu je pomalovaná nejrůznějším streetartem. Trochu připomíná berlínské Tacheles, akorát že tenhle "squat" je stále na živu a v nejlepších létech.
V šestém patře 505 se každé pondělí a středu hraje jazz. Vystupují jak lokální, tak cizí formace; od prkenného džezu, přes pop, latino až po avantgardu. Minulou středu tam zahrála beboppová 20th Century Dog, kterou se mi podařilo natočit na foťák. Je to jedna z pomalejších skladeb. Na konec nečekejte, po pár minutách totiž mýmu kompaktu došla pamět...

Kokosy na sněhu

Ze zlaté klece, zvané Bondi Beach, se mi po dlouhé době podařil nebývalý únik - Thredbo Village ve Snowy Mountains, pyšnící se horou Mount Kosciuszko (2600m), největším vrcholem Austrálie - a to jen díky Maxovi, kámo z Tahiti, který tu točí videa lidí na sněhu.
Vesnička Thredbo připomíná malé lyžařské středisko někde v podhůří alp. Rozkládá se kaskádovitě většinou na jedné straně údolí. Na druhém jsou sjezdovky. Všechno se točí kolem úpatí sjezdovek, kde se krom základny sedačkové lanovky nachází pár stánků s občerstvením, půjčovna lyžařského vybavavení a bazén! Malý můstek přes říčku vás navede do komerčního komplexu, kterým stoupáte z lyžovačky na obytnou stranu údolí. V pasáži se nachází několik restaurací, ski-shop a malý obchůdek Hot shots, kde pracuje Max. Když vystoupáte z pasáže ven, naleznete se v srdci vesničky. Na téhle úrovni je malý supermarket s poštou, 2 bary a nezbytný liquer shop. Na další úrovni už začínají nejrůznější alpinistické domečky, chaty a zastrčená parkoviště, pospojované schodišti a cestičkami. Na jedné z prvních úrovní se také rozkládá po různu roztříštěný komplex Ski klubu Australia, kde jsem měl tu čest 2 noci spát. Když se dáte podél říčky údolím směrem nahoru, narazíte na prosáklé gofové hřiště a pak už nic.
Ve vesničce pobývají tři typy lidí. Ti, kteří se přišli zrekreovat, sezónní pracanti a starousedlíci. Zaslechl jsem, že nejlepší léta má už Thredbo už za sebou. V 80-90. letech totiž Thredbo zlákalo k životu na horách mnoho volně smýšlejících lidí a to jak členů ski-klubu, tak nejrůznějších kreativců, kteří se tu bavili a organizovali i mimo sezónu. A jak už to tak s lyžařskými středisky bývá, i Thredbo se brzy profláklo a následoval Příliv turistů, který pohltil většinu ubytovacích kapacit a kreativce vyhnal. Ve vesničce se však stále nachází duch oněch let. V barech hojně narazíte na dnes už 50-ti leté ještěry, kteří se sem vždy na sézónu vracejí; nyní se s ní loučí.
Zrovna, když jsem spal v autobuse na cestě do Thredbo, stala se zajímavá událost - z jakéhosi vyschlého jezera v Jižní Austrálii, vzdáleného zhruba 1500km od Sydney, přicestovala ohromná prachová bouře. Množství oranžového prachu se postupně sneslo na celý New South Whales. Bouře potom pokračovala kamsi na Nový Zaeland. Výsledek byl oranžový nános prachu na všem. Z mého pohledu působil největší kontrast prach, snesený na tající sjezdovky, kterým přidal ještě bahennější vzhled.

Začalo léto - neděle, 23.8.09

Ráno jsem se probudil do klasické popracovní kocoviny. Ač jsem si myslel, že na přívalovou dřinu v pizzerii mám už vyvinutou hroší kůži, stejně mě občas srazí na kolena. Ne tak, jako dneska.
Už od rána nebyly moje mozkový vlny moc dlouhý, spíš krátký smyčky - stihl jsem pár webových skriptů, pak povinná procházka na plážový korzo - vyhnalo mě sluníčko a neposednost. A taky už od pátku nejede internet. Burger v jedné z postranních plážových uliček mě kupodivu trochu probral. Kopcovitá cesta zpět do domku mě zas hodila na 15 minut do postele - polední klid před prací. To už jsem tůroval mitsubishi přes Bondi Junction a zkratky Padingtonu až na špinavý Kings cross. Šichta začala nelítostně, smyčky se pořád opakovaly. Naštěstí nás tam ale bylo dost pracantů, abychom stihly všechny přípravy baru a těsta a včas v 5h mohli otevřít.
Objednávky se začaly točit až po 7 hodině, což je na neděli celkem pozdě. Asi při pátém doručení, na Elizabeth Bay road jsem si uvědomil, že se výrazně oteplilo. "How are you feelin tday, mate, yeah allright. Today is realy hot isnt it. yeah, maybe too much. Yeah, thats that global warming. Yeah, If you arent used to it, it can kill you. See ya later. Jen v trígu jezdim a běhám po Crosse.
Noc je už v pokročilém stádiu. Zrovna žádné objednávky. Se stroužkem pizzy v ruce jdu přeparkovat auto do garáže, Když se vrátím, začíná mě šálit zrak. Vše v úhlu se mi rozmazává, cítím podivnou malátnost. Tenhle rozostřující pocit jsem už přece zažil. Zkouším číst nápisy, OK, dokonce obrazovka počítače je čitelná, jen podivně rozjetá.To mi asi najely ty ančovičky, říkám si. Vyjíždím na další objednávku. Zrak se pomalu stabilizuje, ale stále mám divný pocit, jako bych byl mimo sebe. "Pizza delivery! How are you. Do you need to see my credit card? no, not necessarily. Just take the receipt. Thanks. See ya later" To nemluvím já, ale někdo jiný! V autě si ubalím rychlý cígo a zkouším si zpívat. Co je to za hlas? To nejsem já! Nepoznávám svůj hlas, to se mi ještě nestalo. V hlavě mi podivně hučí, ale nebolí. V pizza shopu zvednu pár telefonů a beru objednávky. "Whats your telephone number. Ou uan three fajv sevn...". Hlas se, zdá se, pomalu stabilizuje. Už jsem to zase já. V hlavě mám ale pořád podivný tlak. Udělám ještě pár doručení. V Darley street parkuju až moc chaoticky, 3x se otočím, než najdu vhodné místo na "no stopping" a zvoním u špatného vchodu.
Noc naštěstí končí. Vracím se z poslední delivery, dolů, po New South Head road. Z ulice slyším podivné skřeky lidí, kterým teplo a pár piv taky zamotaly hlavu. V jednom křoví se 2 týpci snaží zvednout ožralýho kamaráda, který tam jentak leží a rukama něco signalizje. Asi ho tam nechají.
Za doprovodu elektro jazzu na radiu FBI proplouvám domů. Otevřeným okýnkem čuchám pachy kolem. Dřevo, nasládlé vůně přírodích i chemických parfémů. Až na Bondi. Hučení v hlavě pomalu utichá. Zdá se, že začalo léto.

Melbourne

Melbourne. Betonový město. Turista se v něm nenajde, ani kdo na velkoměsta není zvyklý. Svou plackou připomíná Berlín, ale žádnou středovou věž nemá. Několik křivolakých uliček s kavárnami a máte pocit že jste v Amsterodamu. Rozložité bulváry s kolejema pro tramvaje a řeka uprostřed rázu evropské metropole jen přihazuje. Melbourne útočí spíš podprahově. Uměleskými centry, pokročilou architekturou a na australské poměry kulturní klubovou scénou. Oproti sydney se tu pohybuje daleko míň baťůžkářů i asiatů. Je tu větší zima, míň aut a míň lidí.

MCA comix

Při návštěvách galerií moderního umění se většinou nudím. Tenhle otevírák mě ale pobavil.

New Zaeland - jižní ostrov

Hned od příletu do největšího města jižního ostrova jsem si začal uvědomovat křehkost NZ podnebí. Víc mraků, méně světla, větrno, časté změny počasí. Bez mikiny se člověk neobejde ani vlétě. Úplně jsem si připadal jako na rodném kontinentu a možná proto jsem se párkrát zařadil do pravého pruhu místo levého, za což jsem byl dostatečně pokárán mými spolujezdci Majkem a Jirkou.

Souostroví je zahaleno maorskou kulturou, která na rozdíl od té aboriginské přežila koloniální nájezdy a její symboly jsou v životním stylu "kiwáků" hluboce zakořeněné. Na povrchu je to vidět v názvech měst, v množství tetovacích salonů, v maurech, které potkáváte na ulici. Hlubší pohled na maorskou kulturu je ale obtížnější, protože se nijak nevnucuje. Když nechceš, tak ji nepoznáš. A já jsem nechtěl. Nebo nemohl.

Další silnou ikonou NZ je film Pán prstenů. Jeho stín je možné potkat v každé pobočce informací v podobě výletů do míst, kde se točilo. I na naší oficiální mapě NZ byly rozsypány symboly prstenů. Naštěstí nebo bohužel po sobě musel režisér Peter Jackson všechny kulisy uklidit, takže Hobitín od Edorasu poznáte jen stěží a Temný hvozd je všude.

Nás ale nejvíc zajímal hajking v přírodě aka treking aka vysokohorská turistika. Ale předtím ještě nákupy jídla. Jirka, který tu už rok trhá ovoce, věděl přesně, který z řetězců je nejlevnější. 1. Pack&save 2. Fresh choice 3. New World 4. Countdown. Jídlo jsme nakupovali společně. A dostávali poukázky na benzín. Hajkovací trasy byly zamluveny předem. Stanovat je na většině tras zakázáno, takže kdo nechce projít celou za 1 den, musí naplánovat spaní v horských chatách. A zaplatit. Třeba Milford, nejznámější trek NZ jsme nedali, protože byl zamluvený už 2 měsíce předem. My jsme prošli treky dva 1. Routeburn 2. Humpridge. Oba na 3 dny, oba kolem 60 km. Na trase jsme potkávali nejrůznější horaly - starý i mladý. Rodinky na několikahodinové procházce z parkoviště, skupinky japonců s průvodcem, jednodenní běžce i zkušené horaly obalené nejmodernější výbavou. Trasa se většinou skládá z několika úseků. 1. cesta k úpatí hor 2. stoupání mezi hřebeny 3. alpská stezka 4. sestup a návrat. Specialitka pro mě bylo nocování na chatách, které jsou přístupné pouze pěšky nebo vrtulníkem. V každé je společenská místnost s plynovými sporáky, eko-záchod s pitnou vodou a skupinová ložnice. Odpadky ssebou.

Asi nejzajímavější na cestách bylo poslouchat osudy čechů, kteří si na Zaelandu vydělávají na živobytí nebo se o to snaží nebo jen projíždí. Na čecha jsme narazili téměř každý den, na některé i opakovaně. Tak například osud Jirky a Luboše, kteří přijeli Zaeland poznat a trochu si vydělat - klasika. Kluci spí v kombi-audině na "kempingovém" parkovišti se záchodem. Jsou tam, kde je práce. Ráno jdou na vinici, kde stráví půlku dne. Večer se vysprchují v kempu a zbytek dní tráví pololegálním hledáním wifi hotspotů, sjížděním filmů z malého laptopu, focením, spaním nebo koupáním v lokálním bazénu s vířivkou.
Komplikovanější příběh měl Michal s Martinou. Zaeland je pro ně jen jedna z mnoha destinací, které při svém dvouletém cestování zeměkoulí navštíví. Poznali se v anglickém Oxfordu, kde vystudvali universitu a několik let pracovali v oboru. Zaeland je jejich poslední stanice. Pak domů. Nebo zpět do Anglie. Možná i proto se na Zaelandu snaží najít profi uplatnění geodeta a socioložky. A to jde těžko.
Další dvojka, Lesan a Evička. Mají vlastní dodávku. Jsou tam, kde je práce. Teď cestují. Mají projekt - vizi: Na digitální kameru zachytit divokou zaelandskou zvěř. A ještě se snaží sepsat příručku o Zaelandu, o tom, jak si "tvrdý" život na Zaelandu co nejvíc ulehčit.

Zdá se, že česká národní identita je s tou zaelandskou v některých případech v kolizi. Hlavně český princip "co nejvíc ušetřit" je místními chápán spíš jako snahu "co kde ochcat". Opakují se vzkazky známé z italského Bibione. Akorát místo "češi nekraďte", v horských chatách visí vzkaz čechům, říkající, že když nemají chatu zamluvenou, smějí ji využívat poze v extrémních podmínkách. Pod pokutou $400. Styděli jsme se. Nechápali jsme, jak můžou být češi tak pitomý. Ovšem při nejbližší příležitosti jsme v nehlídaném kempu vhodili do schránky platbu ne za 3 lidi, ale za 2. Jindy jsme ujeli před svítáním.
V některých kempech jsou na čechy už připravení. Sprcha a vstup do kuchyně jsou zpoplatněny třemi dolary. Vůbec kultura kempů je na souostroví hodně živá. Máme ji i v čechách, ale její povahu jsem poznal až tady. Kempy jsou snad všude, stejně jako karavany. V každém kempu najdete sprchu, kuchyň, společenskou místnost s televizí, prádelnu. V umakartovém prostředí kempů bydlí příležitostní pracanti z celého světa, ale i ti zaealandští, kteří se spokojí s nižší životní úrovní. Většině zaealanďáků stačí ke štěstí kino, krytý bazén, supermarket a hospoda. A samozřejmě ovce.